Obsah:
Několik slov k tématu
Použití sanačních omítek při obnově památek z pohledu památkáře
Diskuse k sporným názorům na aplikaci sanačních omítek
Shrnutí k tématu aplikace sanačních omítek
Zkušenosti s aplikací sanačních omítek
Přehled sanačních systémů – průzkum STOP 2005
Anotace:
Sanační omítky, či přesněji řečeno sanační systémy (jejichž jsou sanační omítky jednou ze součástí), představují reálnou možnost úpravy povrchu vlhkého a solemi kontaminovaného zdiva, výrazně omezující (při správném provedení dlouhodobě vylučující) vznik výkvětů solí a přitom bez zamezení odchodu vody z tohoto zdiva. Nebyly vyvinuty specielně pro památkové stavby, avšak podobně, jako další materiály či technologie původně směrované do jiných oblastí použití, nacházejí při obnově a údržbě památek rovněž své uplatnění.
Snaha o úpravu povrchu staveb s vlhkým a zasoleným zdivem nejsou ani nové, ani pouze české či středoevropské. Ze zkušenosti i z dlouhodobých výsledků laboratorních výzkumných prací je zřejmé, že zásadní význam při sanaci vlhkého a „zasoleného“ zdiva má především odstranění zdrojů vlhkosti. Avšak i po omezení možností pronikání především zemní vlhkosti do zdiva, zůstávají stavební konstrukce, především v nižších partiích, ještě dosti dlouhou dobu vlhké a soli dále pronikají z vnitřní hmoty zdiva k jeho povrchu. Proces vysychání je tím delší, čím horší byl původní stav, případně čím je účinnost provedených sanačních zásahů nižší. Obvykle je žádoucí, aby povrch fasády na takovémto objektu byl co možná dlouhodobě bez výkvětů, bez patrných vlhkostních map či jiných projevů vlhkosti zdiva a zároveň aby zdivo mohlo vysychat. Právě takovou funkci povrchové úpravy mohou sanační omítky plnit.
V praxi jsou jim někdy z různých důvodů (zvýšení prodeje, malá či špatná znalost jejich vlastností apod.) přisuzovány ještě další vlastnosti. Sanační systémy však v naprosté většině případů takováto očekávání zklamou a je zřejmé, že ne svojí vinou.
Samostatnou skupinu tvoří námitky či přímo výtky k sanačním systémům, nebo zúženě k sanačním omítkách v oblasti památkové péče. Některými pracovníky je jim vytýkáno, že poškozují zdivo, že nepatří mezi „tradiční“ materiály, že jejich aplikace vede k nadměrnému odstraňování původních, historických omítek apod. Nabízí se otázka, o jaké zkušenosti z praxe či výsledky odborně prováděných výzkumů se opírají a nakolik jsou tedy závažné.
Společnost pro technologie ochrany památek se „problematice“ sanačních omítek či systémů věnuje od samého počátku činnosti. Zorganizovala několik průzkumů domácího trhu s těmito produkty (v letech 1996, 1997, 2002, 2005), seminář, jehož tématem bylo použití sanačních omítek na památkových objektech (Sanační omítky na historické stavby?, r. 1996), jsou jim věnovány některé příspěvky ve Zpravodaji STOP zaměřeném na sanaci vlhkého a zasoleného zdiva (Zpravodaj STOP, 1, č. 4, 1999) a vlastnosti sanačních omítek, jejich výhody a rizika byly diskutovány v několika odborných článcích členů společnosti i v monografii Sanace vlhkého zdiva (P. Fára, STOP 2003). Dosud poslední aktivitou v tomto směru bylo pracovní setkání, které se uskutečnilo počátkem listopadu 2005 v Praze. Průběh tohoto workshopu byl impulsem ke shromáždění názorů, připomínek a zkušeností, které jsou shrnuty a komentovány v příspěvcích tohoto čísla. (Publikace členů STOP, které se dotýkají aplikace sanačních a obnově historických omítek je uveden v „Přehledu publikací STOP k tématu“)
Členové společnosti jsou si vědomi své zodpovědnosti při podávání informací, vysvětlování a objasňování funkce sanačních omítek (a samozřejmě nejen v těchto případech) více či méně poučeným laikům s jiným než technickým vzděláním v oblastí ochrany a obnovy památkových objektů. Snaží se proto vždy vyjadřovat především na základě objektivních zjištění. To apriori vylučuje hodnocení „pocitových“ připomínek a námitek, které jsou v naprosté většině ryse subjektivní. (To neznamená, že nejsou pro výběr vhodných postupů a materiálů důležité, jejich posouzení však zpravidla nevychází z objektivně měřitelných faktů a je tedy z větší části mimo oblast působení naší společnosti.)
Jak již bylo zmíněno, snaha o úpravu povrchu zdiva s vysokým obsahem vlhkosti a vodorozpustných solí v porézní struktuře není nová, sanační omítky jsou však zatím posledním výsledkem experimentálních prací i teoretických studií věnovaných tomuto tématu. Již v 70. letech však byly činěny pokusy se speciálními omítkami, které omezují vznik výkvětů solí na povrchu aniž by výrazně omezovaly odchod vody ze zdiva a tak zvyšovaly riziko poškození zděných konstrukcí fyzikálně chemickými procesy probíhajícími v cihlách, kameni apod. Výsledkem těchto snah byly tzv. difúzní vnitřně hydrofobní omítky (zkratkou omítky DVHO), jak tom svědčí články publikované v odborných časopisech i příspěvky na odborných setkáních té doby.
Jejich technologie vycházela z rozsáhlých zkušeností s hydrofobizačními prostředky na bázi silanů – známých Silgelů – v ÚTZCHT v Praze (dr. Rathouský). Byly komplexně zkoušeny ve spolupráci s družstvem ŠTUKO, popis a hlavní výsledky výzkumu jsou citovány v metodické příručce Vlhnutí zdiva historických objektů a metody dodatečné hydroizolace (Jiří Hošek, Jiří B. Pelikán a Václav Sokol, SÚPPOP, oborové informační středisko VTEI, 1986).
DVHO omítky byly připravovány z vápenocementové omítkové směsi s přídavkem hydrofobizátoru, byly míchány přímo na stavbě a byly používány jako jednovrstvé nebo s povrchovou štukovou vrstvou. Principem jejich působení bylo snížení nasákavosti kapalnou vodou (z obou stran) při zachování propustnosti pro vodní páru.
Byly zkušebně aplikovány na hradě Stekník (v roce 1977), na některých objektech Pražského hradu (v roce 1979), na obytném domě čp. 12 na Plzeňské ulici v Praze 5 (v roce 1977) a na dalších objektech. V citované publikaci byly výsledky těchto ověřovacích akcí charakterizovány jako úspěšné. Bylo konstatováno, že i na vlhkém zdivu měl tento typ omítky v době přípravy publikace – na rozdíl od srovnávacích omítek stejného složení bez hydrofobizační přísady – dobrou adhezi, neobjevují se na něm vlhkostní mapy ani výkvěty solí. Dále je konstatováno, že čistě vápenné omítky DVHO v daných podmínkách (vlhké zasolené zdivo) pomalu tvrdnou a že je v těchto podmínkách výhodný přídavek cementu, který proces tuhnutí omítek za těchto podmínek urychluje. Autoři doporučují následující přípravu podkladu: dokonalé zbavení nečistot, náhradu omítek v celých plochách (ne pouze v místech zjištěných závad) a proškrabání spár do hloubky 10 až 15 mm.
Jako v řadě jiných případů tehdejší podmínky naší republiky nestimulovaly další výzkumné práce a tím méně pravidelnou výrobu zmíněných omítek. Zkušenosti takto získané však byly určitě zajímavé pro kolegy na západ od našich hranic (především v SRN), kteří je pravděpodobně využili při vývoji tzv. sanačních omítek.
Po otevření hranic „vtrhly“ sanační systémy na náš trh a začaly se zde prosazovat. Kvalitu výrobků i zásady jejich efektivní aplikace „hlídala“ směrnice německé společnosti WTA jako jediný dostupný a ucelený předpis pro tento druh materiálů. Směrnice WTA nejsou normou, jejíž naplňování je povinné (dokonce ani v samotném Německu). Zde uvedené zásady jsou však vedeny snahou minimalizovat rizika selhání sanačních omítek – jejich nedodržování toto riziko zvyšuje.
Po zkušenosti s diskusemi na odborných setkáních i přímo na stavbách se domníváme, že řada výtek, které jsou na adresu sanačních systémů či přímo sanačních omítek adresovány, vychází z nedostatečných obecných technologických znalostí nebo z přílišného zjednodušování problému, ke kterému jsme se my technologové často uchylovali a mnohdy ještě uchylujeme ve snaze objasnit relativně složité poměry ve vlhkém zdivu vyžadující rozsáhlé fyzikálně chemické i stavebně technické znalosti. Toto zjednodušování pravděpodobně vede mnohdy k chybnému přesvědčení, že skutečné poměry ve vlhkých zděných konstrukcích jsou opravdu tak jednoduché a snadno řešitelné.
Jak již bylo uvedeno, v reakci na diskuse probíhající na workshopu, který STOP zorganizoval v listopadu roku 2005, jsme požádali účastníky – „skeptiky používání“ o formulování námitek proti aplikaci sanačních omítek na památkových objektech a zároveň technology a projektanty o pokud možno objektivní posouzení těchto námitek. Výsledkem jsou texty Ing. arch. M. Solaře, Ing. D. Michoinové, prof. RNDr. P. Rovnaníkové, Ing. V. Heidingsfelda, Ing. I. Vaněčka, Ing. P. Fáry, Ing. arch. P. Jakoubka, Ing. P. Šťastného a Ing. L. Valeše, jež jsme se pokusili v další části shrnout.
Nejsme takovými optimisty, abychom si mysleli, že tím jednou provždy vymizí ty neobjektivní a v zásadě laické námitky (jiným se samozřejmě nebráníme) proti využívání sanačních omítek při obnově a ochraně historických památek s nebezpečně vlhkými a solemi kontaminovanými konstrukcemi. Věříme však, že toto číslo Zpravodaje pomůže těm, kteří jsou přístupni nezaujatým informacím a kteří jsou schopni a ochotni je ve své práci využívat.
Na závěr ještě možná zbytečná připomínka – společnost STOP není hmotně ani jinak zainteresovaná na prodeji či používání sanačních omítek na památkových ani jiných stavbách.
Cílem společnosti je shromažďovat a předávat technické informace o materiálech a technologiích, aby tak pracovníci památkové péče mohli rozhodovat se znalostí věci. Společnost v žádném případě neprosazovala, neprosazuje a nehodlá prosazovat použití určitých materiálů nebo technologií. Je čistě na rozhodnutí příslušného pracovníka památkové péče, jaké materiály a technologické postupy bude na konkrétním objektu akceptovat nebo doporučovat. Autor anotace: Petr Kotlík, předseda STOP Počet stran: 40 |
