Seminář Povrchové úpravy kamene

Kámen ve všech svých podobách patří spolu s hlínou a dřevem k nejdéle užívaným stavebním a sochařským materiálům. Přinejmenším od antiky se opatřoval v architektuře i sochařství krycími povrchovými úpravami. Antické mramorové chrámy a sochy byly ve své době bouřlivě barevné. Ne konstrukční materiál, ale jeho povrchová úprava byla tím, co divák viděl a vnímal.

Povrchové úpravy kamene měly dvě funkce: výtvarnou a ochrannou. Výtvarná spočívá v barevnosti, kvalitě povrchu a v zapojení jednotlivosti do architektonické/umělecké kompozice celku. Ochranná pak v tom, že povrchová úprava – např. omítka – brání degradaci kamenné konstrukce.

S ohledem na množství situací, ve kterých se kámen v minulosti užíval, existují různé formy krycích povrchových úprav, ale také různá náročnost jejich provedení. Od užitkových úprav bez jakékoliv výtvarné ambice až po umělecká díla.

Historickými povrchovými úpravami kamene jsou omítky, olejové, vápenné a temperové nátěry, iluzivní (malované) mramorování, potažení umělým mramorem, zlacení. Tyto povrchové úpravy se používaly v různých formách provedení. Kvalita provedení přitom korespondovala s účelem, což znamená, že v odlišných situacích byla rozdílná. Různost situací, různost užívaných materiálů, různost jejich zpracování a odlišnou náročnost zpracování je potřeba vnímat. Ztotožňovat povrchové úpravy kamene s nátěrem jeho nepřipraveného povrchu je hrubě zavádějící.

Krycí povrchové úpravy kamenných konstrukcí a soch byly až do druhé poloviny 19. století standardem. Nebylo to tak, že se prováděly „také“ nebo „někdy“. Pokud se nejednalo o konstrukci, která za to vlastníkovi nestála, prováděla se nějaká povrchová úprava v podstatě vždy. V kvantu realizací se najdou výjimky. Ale kdy jste naposledy viděli auto, jehož plechová karoserie nebyla opatřena povrchovou úpravou? Tolik k představě o četnosti výjimek ze zavedené standardní praxe. Pokud výše uvedená připomínka někoho překvapila, protože se s prezentací povrchu kamenných konstrukcí a soch potkává v souvislosti s architektonickým dědictvím všude, kam se podívá, a považuje ji proto za něco zcela samozřejmého, pak to jen dokládá obludný rozsah kulturních škod způsobených systematickou likvidací pohledových úprav, která začala koncem 19. století a stále probíhá.

Důvodů, proč od druhé poloviny 19. století začaly povrchové úpravy kamene upadat v nemilost, bylo více a v čase se měnily. Zatímco na počátku stály důvody výtvarné a částečně věcné, dnes převažuje zažitý stereotyp založený na představě, že kámen má být vidět a že to tak v minulosti bylo. Významně k tomu přispívá skutečnost, že povrch kamene je v současnosti – na rozdíl od minulosti – vnímán jako estetická kategorie.

Důsledkem je nejen pokračující ničení historických povrchových úprav a téměř úplná rezignace na jejich obnovu, ale také nezájem. Povrchové úpravy kamene a jejich význam pro výtvarnou kompozici díla jsou až na výjimky dějinami umění a architektury ignorovány. Průzkumy a dokumentace staveb je opět až na výjimky přehlížejí. Restaurování je dominantně postaveno pouze na restaurování kamene, nikoliv na restaurování architektonického/uměleckého díla, jehož výtvarná kvalita byla v minulosti spoluvytvářena povrchovou úpravou. Nezájem se projevuje také v rovině technologické. Čištěním a zpevňováním kamene se zabývá kdekdo, ale povrchovými úpravami kamene v rovině technologické podpory péče o jejich zachování a obnovou (rekonstrukcí) se v podstatě nezabývá nikdo.

Význam povrchových úprav kamene spočívá zejména v tom, že:

‒ jsou součástí kulturního dědictví;

‒ tvoří pohledovou vrstvu historických architektonických/uměleckých děl a neoddělitelnou součást jejich (historické) výtvarné kvality;

‒ zapojují jednotlivosti do architektonické/umělecké kompozice celku;

‒ jsou významným pramenem poznání;

‒ chrání konstrukční materiál.

Problém odstraňování (neobnovování) povrchových úprav kamene spočívá v tom, že:

‒ odstranění pohledové vrstvy ničí podstatnou součást kulturního dědictví;

‒ odstranění pohledové vrstvy znehodnocuje historickou podobu architektonických/uměleckých děl;

‒ společnost ztrácí významné části uměleckého projevu minulosti (např. barevnost exteriérových barokních soch);

‒ prezentace konstrukčního materiálu deklarovaná jako památková obnova historické podoby je falzifikací dokumentu umění a historie;

‒ zničením povrchové úpravy/vrstev povrchových úprav zaniká významný pramen poznání;

‒ absence ochranné vrstvy vede k degradaci a zániku kamenných konstrukcí a soch.

O tom, že kamenné konstrukce a sochy byly v minulosti standardně opatřovány krycími povrchovými úpravami, dnes nemůže být jakýchkoliv pochyb. Složitější je otázka, zda rekonstruovat nedochované povrchové úpravy. Mnoho staveb a soch získalo ztrátou své historické podoby novou výtvarnou identitu, která dnes již představuje ochranyhodnou památkovou kvalitu (např. sochy na Karlově mostě). Historický stav je potřeba připomínat a o kritériích, která by se měla brát v úvahu při zvažování případné rekonstrukce nedochované povrchové úpravy, je nezbytné diskutovat. Ale o těchto tématech se už alespoň občas hovoří.

Povrchovým úpravám kamene jako takovým se ale zatím žádná pozornost nevěnuje. Nejsou „tématem“. To je potřeba změnit. Jak ve vztahu k dochovaným historickým povrchovým úpravám, tak k jejich rekonstrukci. Ve vztahu k historickým povrchovým úpravám je žádoucí jejich hodnotová rehabilitace, ochrana, kvalifikovaná péče o jejich zachování, dokumentace a poznání. V případě rekonstrukce je problém v tom, že vědět, že se něco dělalo, a znát dochované příklady není to samé jako umět to znovu udělat. Pozornost je proto potřeba věnovat poznání, získávání praktických zkušeností a technologické podpoře.

Příspěvek shrne základní informace o možnostech povrchových úprav kamenných artefaktů. Budou uvedena technologická hlediska barevných i vodoodpudivých úprav včetně úprav nežádoucích (graffiti). Budou charakterizovány používané materiály, jejich výhody a rizika s nimi spojená. Dále budou stručně zmíněny metody odstraňování barevných úprav a nebezpečí, která pro čištěný kámen přinášejí.

Kamenné prvky architektury plnily ve středověku nejen technickou – statickou, armovací funkci, ale mnohdy byly zároveň nositeli výtvarného záměru, v některých případech (křtitelnice, sanktuáře, oltářní menzy, klenební svorníky) dokonce s hlubším teologickým obsahem nebo prezentací donátora (heraldická výzdoba portálů, okenních ostění a fasád).

Za poslední více než jedno století jsme si navykli tyto neoddělitelné části staveb vnímat paradoxně odděleně, pouze v barvě režného povrchu kamene. Při bližším pohledu však mnohde nalézáme přesvědčivé stopy o jejich povrchové úpravě především v podobě vápenného nátěru, případně štukového rámování. Tato vrstva byla často přidána proto, aby zakryla nedostatky, napodobila vzácnější a dražší druh kamene, případně dokonce imitovala kámen u méně nákladných materiálů, především cihel nebo štuku. Povrchová úprava měla mnohdy zvýraznit význam takového prvku či pomocí iluze setřít hranice mezi kamenem, navazující cihlou, štukem nebo dokonce nástěnnou malbou, a vytvořit tak komplexní dílo přesahující rozměr kamenného artefaktu.

Dnes při studiu, rekonstrukci a restaurování středověkých staveb často stojíme před otázkou, jak tyto kamenické články prezentovat. U každého kamenného prvku, který je v principu vlastně jen detailem, musíme rovněž sledovat jeho zapojení do celku fasády, případně stavební konstrukce – klenby, portálu a dalších částí stavby, abychom dokázali určit jeho původní funkci a povrchovou úpravu.